Vítr z Dálného Východu
A právě tady padá kosa na kámen… Asijské zahradní umění, lhostejno zda japonské či čínské, totiž není nijak izolovaným oborem a souvisí velmi těsně nejen se stavebním slohem, ale především životním stylem a přístupem k životu vůbec. Zatímco Evropan se vždy rád obklopoval výdobytky moderní techniky, pohodlným nábytkem a titěrnými, často nepotřebnými cetkami, zůstával asketický Asijec věren strohému, čistě utilitárnímu vybavení své domácnosti – nakonec důkazem může být i absence židlí, neboť nač plýtvat nábytkem, když je stejně dobře možné sedět na zemi. Na tomto pozadí pak nečekejme, že zahrada kolem jednoduchého domu bude oplývat přemírou prvků, použitých rostlin či barev. Naopak – pouze kámen, voda a několik druhů rostlin, ovšem uspořádaných velmi dokonale a s hlubokou znalostí nejtěsnějších souvislostí. Vytvořit si japonskou partii v sousedství vybetonované terasy s moderním nábytkem proto bude vypadat stejně směšně jako například tenisky se smokingem.
Pozornost zaměřená na nitro
Na druhou stranu je však třeba přiznat, že některé z prvků asijského zahradního umění u nás za poslední dvě století zdomácněly a jejich původní význam už jen pouze tušíme – snad jen kamenné lucerny ještě výrazně spojujeme s asijskou kulturou, ovšem barevné kapry koi či velké plochy z oblázků bychom mohli směle označit za již domestikované prvky.
Má tedy smysl integrovat asijské prvky do evropských zahrad? Obecně v pro zahradní tvorbu platí, že dovoleno je všechno, co se líbí majiteli. Nakonec zahrada je čistě soukromým prostorem, kde si může každý v podstatě dělat cokoli, co neomezuje nebo nepoškozuje okolí. Může se ovšem snadno stát, že místo kompozic uchvacujících oko i duši vytvoříme jen chaotickou snůšku prvků bez jakýchkoli souvislostí.
Snahou asijského umění bylo vždy vytvořit prostředí, které poskytne dostatek prostoru, inspirací a podnětů pro duševní odpočinek – meditaci a načerpání nových sil, prostor pro setkání s vlastním já. Tady už se ale dostáváme hlouběji do filozofického učení. Omezením na pouze nejnutnější prvky zbavíme zahradu proměnlivých tvarových i barevných variací, které ve své podstatě pouze rozptylují soustředěnou pozornost. Minimum optických vzruchů a cílená jednoduchost naopak zcela záměrně nutí pozorovatele k podrobné reflexi věcí, pochopení jejich podstaty. Za příklad si vezměme vodu v pohybu: zatímco Evropan by běžně zvolil kaskádu, vodopád či dokonce figurální fontánu v pozdně renesančním stylu, sáhne ortodoxní japonský zahradník zcela jednoznačně po jednoduché bambusové houpačce, která se vždy s naplněním vodou překlopí, aby se mohla znovu naplnit. Reflexi obou zařízení ponecháváme na posouzení čtenáři: kašen se stříkající vodou je ve městech dostatek, bambusovou vodní houpačku mají třeba v Pražské botanické zahradě v Tróji.
Falešná klišé
Ve své podstatě jsou i asijské zahrady odrazem krajiny, i když v jiném smyslu než jak jej chápeme my. Mnohem více totiž využívají symboliku místo reálných obrazů, takže i na miniaturním prostoru (který je nakonec asijskému umění vlastní) lze dosáhnout celkem intenzivního dojmu dálky. Dostáváme se tak k dalšímu aspektu, který lze pro tvorbu zahrady v asijském stylu více než doporučit: nesnažme se na tisícových pozemcích napodobit japonský styl. Zkusme raději vytvořit v rámci velké zahrady menší izolovaný prostor, například pomocí protipohledových clon či živého plotu, a teprve na této malé ploše zkusme napodobit umění asijských zahradníků. Na údržbu sice taková úprava rozhodně náročná nebude, o to více nás však zaměstná smysluplné rozvržení a umístění detailů. Možností je spousta, ani japonská zahrada totiž nemá striktně stanovená pravidla. Podle stanoviště může být stěžejním prvkem rybník, čajovna, mechová plocha nebo jen štěrk.
Rozhodně si však před jakýmkoli počinem přečtěme některou z knih o asijském zahradním umění. Zejména publikaci manželů Věny a Zdeňka Hrdličkových Umění čínských zahrad lze každému zájemci doporučit. Nemysleme si, že když postavíme doprostřed skalky kamennou lucernu a z borovice vykroutíme bizarní bonsaj, vytvořili jsme japonskou zahradu. Více než peněz je tady třeba pochopení filozofických principů, podstaty věcí, lidského bytí. Možná to zní jako příliš laciné klišé, ale asijská zahrada je skutečně o nitru člověka – lhostejno zda Asijce, Evropana či Američana…
Martin Klíma
