Pod zelenou střechou
Už před několika lety začal a patrně ještě dlouho bude probíhat proces přeměny kdysi zelinářských ploch na víceméně okrasné či relaxační zahrady, v nichž nechybí terasa, bazén, vodní plocha, lavička, pobytový trávník. Se záhonky zeleniny se setkáme spíše jako s doplňkem, to když si chceme ověřit, že rajčata ze zahrady chutnají lépe než ta koupená a že ředkvičky sklizené časně z jara jsou chutnější než ty z trhu. Se změnou životního stylu přišla také změna v náhledu na bydlení a využití volného času: místo ohýbání hřbetu při pletí dáme přednost relaxačnímu koupání v bazénu nebo slunění na terase.
Předpokladem pro pobytovou zahradu je kromě velikosti pozemku a jeho umístění také dostatek prostoru pro zřízení odpočivných zákoutí. V současné době se nejčastější výměra prodávaných stavebních parcel pohybuje kolem tisíce metrů čtverečních, což sice není mnoho, ale pro založení okrasné a pobytové zahrady je to dispozice poměrně velkorysá. Trochu větší problém může nastat s jejím umístěním – v nově vznikajících obytných komplexech není výjimkou soused na každé straně pozemku, takže prostoru chráněného před zvědavými pohledy je poskrovnu. Pomůže technické zařízení (protipohledové clony, rákosové rohože) nebo výsadba živého plotu. Pak už stačí jen vybrat, jaké řešení pro zahradní posezení upřednostníme – zda si vystačíme s lavičkou pod loubím porostlým popínavou růží, nebo zda se rozhodneme pro větší zpevněnou plochu se setem zahradního nábytku a grilem pod pergolou.
Pár slov o konstrukci
Právě na pergoly nyní zaměříme naši pozornost. „Stabilní přístřešky a pergoly pomáhají zvyšovat komfort bydlení, zútulnit zahradní prostředí a dotvářejí architekturu domu,“ vysvětluje zahradní architektka Eva Majchráková ve své knize Současný obytný exteriér. „Zajišťují chráněný plynulý přechod mezi uzavřeným prostředím domu a otevřeným prostorem zahrady, spojují interiér s exteriérem a přispívají tak ke zkvalitnění obytných funkcí v exteriéru.“
Aby se mohlo posezení pod pergolou stát skutečně plnohodnotným a často využívaným místem pro relaxaci, je třeba jej umístit do dostupné vzdálenosti od rodinného domu. Často sem totiž budeme usedávat se snídaní, odpolední kávou nebo třeba při grilování a blízkost kuchyně zcela jistě oceníme. Navíc pergola nad terasou navazující na obývací pokoj může být bohatě porostlá zelení a zajistit tak v létě vítaný stín. Zahrada spojená s domem dřevěnou konstrukcí se stane výtvarně i funkčně zdařilým prvkem, který nenásilně zajistí přechod mezi exteriérem a interiérem.
Stabilní pergola však může zastřešovat i prostor umístěný volně v zahradě. Pak se kromě nosné, patrně dřevěné konstrukce neobejdeme také bez výplně bočních částí, které porostou zelení a budou chránit vnitřní prostor před větrem. Výška pergoly se pohybuje optimálně mezi 230-250 cm, rozpětí svislých opěrných trámů může být v závislosti na síle použitého materiálu až 350 cm. Nejčastěji užívaným materiálem pro konstrukci pergoly je dřevo – ať už kulatina, která působí spíše rustikálně a hodí se do venkovního prostředí, nebo řezivo – prkna, latě a sloupky, nejčastěji z měkkého jehličnatého dřeva. Citlivou oblastí každé pergoly je upevnění svislých sloupků v zemi, kde přichází do styku s vlhkostí. Nejvhodnější je zabetonování speciálních, běžně prodávaných kovových patek tak, aby na ně připevněné sloupky měly patu několik centimetrů nad zemí.
Pokud pergola nebude stát ve volném prostoru a alespoň jednou stranou bude přiléhat ke stěně domu, můžeme ocelové patky pro připevnění kolmých trámů zapustit přímo do zdiva nebo je přivrtat. Kolmé trámy lze připevnit na vrub a zářez a zajistit je proti posunutí pomocí vrutů. Nosné trámy ke svislým sloupkům připevníme pomocí ocelových L profilů několika šroubovými úchyty z obou stran sloupku.
V zeleném hávu
Protože pergola jako konstrukční prvek vytvoří v zahradě poměrně výraznou dominantu, je třeba ji spojit nenásilně se zahradním prostředím. To je úkol pro popínavé rostliny. Zatímco jeden druh spolehlivě vystačí s pevný podkladem, jinému musíme zajistit opěrnou konstrukci nebo treláž.
Kořenující, neboli pravé popínavé rostliny se k podkladu přichytávají pomocí přísavných destiček. Jako podklad jsou nejvhodnější neomítnuté zdi nebo strukturovaná omítka, proto kořenující popínavé rostliny použijeme v případě, že pergola je umístěna těsně ke zdi. Nejznámějšími kořenujícími rostlinami jsou břečťan, brslen, popínavá hortenzie, přísavník.
Naopak úponkaté popínavé rostliny si vytvářejí speciální výhonky, jimiž se zachytávají drátu nebo latí. Vyžadují tedy opěrnou konstrukci, která nesmí být příliš silná, aby byly úponky schopné ji ovinout a tak se jí přichytit – například z drátěného pletiva, impregnovaných provazů, armovacích sítí nebo tenkých latí. Pergola tak sice může dočasně působit jako klec, ale během několika málo let vytvoří rostliny hustou spleť výhonů, která zakryje i nejošklivější drátěnou síť. Vhodnými druhy jsou například vinná réva, přísavník, plamének.
Pro popínání pergol jsou nejvhodnější ovíjivé popínavé rostliny. Nevyvíjejí žádné úponky ani úchytné výhonky, zachytávají se díky ovíjivému růstu. Pro popínání stěn a méně stabilních drátěných opor jsou nevhodné, protože s léty získávají velkou tlakovou sílu a konstrukci mohou poškodit, nebo dokonce vyvrátit nepříliš stabilní zděnou stěnu. Platí to zejména o vistárii. Kromě ní se pevně ovíjí také aktinidie nebo zimokeř.
Pokud chceme pro pergolu nebo loubí získat zelený plášť ještě v témže roce po výstavbě, můžeme využít rozmanité popínavé letničky. Jednoleté popínavé rostliny jsou vhodné také jako „pomůcka“, dokud čerstvě vysazené vytrvalé popínavé rostliny nezesílí. Je však třeba dbát na to, aby bujněji rostoucí letničky (lichořeřišnice, povíjnice, vilec) nezabíraly prostor a světlo a umožnily zdravý vývoj trvalkám.
