Začalo to botníkem…

„Všechno vlastně začalo botníkem,“ vysvětluje dcera majitelů, studentka architektury. „Architekt nám jej navrhl do našeho původního bytu a nám se jeho neotřelé nápady zalíbily. A když přišel čas pro vypracování projektu našeho budoucího domu, obrátili jsme se na něj znovu. Představu jsme neměli téměř žádnou. Jen jsme věděli, že každý z naší pětičlenné rodiny si přeje vlastní koupelnu a co nejužší sepětí domu se zahradou.“

Zvykáme si…

Mírně svažitá, poměrně úzká parcela v zástavbě starších rodinných domů na okraji Prahy nedávala příliš mnoho nadějí, že by na ní mohlo vyrůst něco výjimečného. Opak se stal pravdou právě díky zkušenému architektovi i přístupu celé rodiny, která nad postupným zrodem projektu strávila téměř dva roky. „Musím se přiznat, že já jsem o svém domě měl úplné jiné představy,“ říká s úsměvem jeho majitel. „Přál jsem si takový ten obyčejný romantický dům s balkónky a to, co postupně vznikalo na papíře pana architekta, mě tak trochu děsilo. Moje žena a všechny tři děti byly však jeho studiemi nadšené. Tak jsem se začal přizpůsobovat. Ve svém domě se učím žít dodnes…“.
Při zrodu dvoupodlažní, do země částečně zapuštěné budovy z neomítnutých betonových tvárnic, skla, železa a dřeva byla architektovi dána možnost maximálně ztvárnit určité vlastní představy o bydlení. O ochotě stavebníků naslouchat nápadům a tak trochu i uměleckému „vybití“ architekta se může mnohým projektantům jen zdát.

Každý má svůj strom

Do zapuštěných přízemních prostor se ze severu vchází hlavním vchodem, který je společně se stáním pro dvě auta kryt výraznou pergolou. Centrální hala umožňuje vstoupit do všech místností v přízemí, ale také po kovovém schodišti do obytného patra. Hala, jejíž celá jedna stěna skrývá za posuvnými dveřmi šatní prostory a koupelnu, je prosvětlována tubusy, které přivádějí přirozené světlo z ploché, zatravněné střechy. Přízemí ukrývá i saunu a dvě pracovny, přičemž jedna nabízí pohled přes prosklenou stěnu do postupně zelení zarůstajícího svahu. Strohý dojem, který navozuje přiznané pohledové zdivo, zmírňují kovové, skleněné a dřevěné prvky, které se objevují téměř v každé místnosti.
Více přirozeného světla nabízí obytné patro, které je od kryté terasy odděleno jen velkoplošnou prosklenou stěnou a dveřmi. Propojený prostor jídelny, kuchyně a obývacího pokoje je možné v letních měsících ještě zvětšit o prostor terasy. Za střední nosnou zdí bez omítky se skrývá pět ložnic, z nichž každá má svou koupelnu a šatnu. Každý člen rodiny si tento svůj oddělený prostor vybavil a vyřešil podle svého vkusu. Koupelny jsou však jednotně vybaveny nerezovými umyvadly, stěrkou bez obkladů a betonovými podlahami.

Místo obrazů se v ložnicích setkáme s proměnlivými výhledy do zahrady zprostředkovanými pevnými skleněnými výplněmi – co okno, to jiný ovocný strom. Vstup přes terasu do zahrady je odtud umožněn dveřmi z cementotřískových desek. Ty jsou také jedinou možností, jak místnosti větrat, což je trochu nepraktické, zejména za nepříznivého počasí.

Hedvika Švejdová